Když jsem blog inzerovala s tím, že jeho spuštění na 17. května je stylové, nemuselo všem být jasné, co je stylového zrovna na tomto dni. Stupeň stylovosti by se jistě měnil v závislosti na tom, o jaký styl by šlo. Nám jde ale o styl norský a v tom případě je 17. květen, den norské ústavy nebo zkrátka „národní den“, tím nejnorštějším, co je na skladě.
Pojďme si nejprve odbýt nudné historické okénko (slabší povahy následující dva odstavce přeskakují). 17. květen se zapsal do dějin tím, že ten den roku 1814 vstoupila v platnost norská ústava. Po čtyřech stech let, kdy se hrdé norství naneštěstí pro Nory dalo provozovat výhradně v rámci takzvaného Království Dánska a Norska, to byla velká věc. Království Dánska a Norska, o kterém bychom si podle dnešních zpráv o zúčastněných státech mohli říct, že to muselo být výhodné partnerství rovných s rovnými, bylo personální unií řízenou z Dánska, ve které Norsko hrálo roli, řekněme, provincie. Pro Norsko to byla záležitost po různých stránkách nevýhodná a pro národní hrdost spíše potupná. Výhody v tom dost možná nějaké byly také, ale ty budeme asi muset oželet, protože si ze svého norofilně laděného studijního programu na žádné nepamatuju.Tak jako tak se v roce 1814 naskytla Norsku šance na samostatnost. Jak si z dějáku jistě všichni vybavujeme, jsme vlastně v době Napoleonských válek. No a Dánsko se sčuchlo se špatnou stranou, tedy s Napoleonem. Z takové věci jsou zpravidla po ukončení války samé nepříjemnosti, a jednou z nich byla pro Dánsko ztráta Norska. Norové nelenili a rychle sesmolili ústavu, což byla v té době dost moderní věc – kdo za něco stál, nějakou si napsal. Plány byly velké, ale abychom to zkrátili, po mírných peripetiích skončilo Norsko v – chvíle napětí – personální unii se Švédskem. :) Zní to vpravdě jako z deště pod okap, ale pokrok to byl. Norsko dostalo volnou nebo skoro volnou ruku v mnoha oblastech a tu slavnou ústavu si taky mohli nechat. V roce 1836 někoho napadlo, že by se v ten den mělo plošně kalit, byl vyhlášen norský národní den a od té doby se tedy kalí. Konec historického okénka.
Otázky, které jsme si kladli, když jsme se v ten slavný den ve svých nápadně turistických úborech vydali do centra na obhlídku, byly, proč se pořád tak moc paří i po tak dlouhé době a (hlavně) proč se paří tak, jak se paří. Ať se na to člověk dívá, jak chce, je to pořád politický svátek, tak jakýpak copak. U nás se na 28. října (nebo září, nebo v jiný podobný den) nikdo moc nepřetrhne, že by se něčeho účastnil, a už vůbec ne v kroji.
Tím jsem tak trochu nakousla ten způsob oslav, tak si na něj pojďme posvítit víc. Základ je obléct se do kroje, pokud ho máte (což máte). Pokud ho nemáte, nebo pokud vaše národní cítění nepřekročilo úroveň pociťované trapnosti, když se do něj navlečete, jdete v obleku, šatech nebo něčem podobném, v čem byste se nemuseli stydět do divadla. (V Norsku se teda do divadla může, v čem chcete, a není to až tak divné, ale to je momentálně spíš na okraj. Představte si české divadlo.) Z neformálních statistik, které jsme vypracovali v terénu, vyplývá, že v kroji jde tak 85 % žen a 10 % mužů. Norské ženské kroje jsou oproti českým poměrně decentní a elegantní, zato mužské vypadají podobně jako jinde po Evropě, včetně podkolenek. U některých exemplářů se nám vybavili leprecháni, asi kvůli velkým sponám na botách. No a pak jsme taky viděli pána v kiltu, ale to byl úlet.
Tak dobře, kroj máte na sobě, norskou vlajku jste na stožár, co máte na zahradě, vytáli už včera, co dál? Dál potřebujete jednoznačně mávátka! Různé druhy copů, stužky v barvách norské trikolóry na nich a připínací pentle jsou volitelné, ale mávátko mít musíte (jsou to malé norské vlajky na tyčce, myslím, že u nás by se obdoba mohla dát pořídit v obchodě pro hokejové fanoušky, jestli takový existuje). Pokud si jich omylem koupíte víc, než unesete, napícháte je do květináčů na balkóně a do záhonů před domem. Vaše dítě potřebuje navíc píšťalku, trumpetku nebo řehtačku. A jde se do centra.
Nemám moc přehled o jiných městech, tak pojďme konkrétně na Oslo. Nasedáme na metro na naší zastávce, což je třetí od konečné, do centra půlhodina. Pocit je to nezvyklý, ale v džínách a bundě si přijdeme jako kreténi. Líp než Pavel bych to nevystihla, předávám tedy slovo:
Už jste někdy měli ten strašný sen, že si jen tak v klídku jedete metrem, ale něco je přeci jen špatně? Všichni jsou totiž oblečeni úplně normálně, ale vy máte na sobě jen ponožky a nic víc. Já ten sen neměl, ale zato jsme to tu zažili v praxi. Pocity byly totiž hodně podobné těm, které byste mohli mít v tom snu. Řekli byste si, že na džínách a čisté sportovní bundě nemůže být v den, kdy to vypadá na déšť, nic špatně. Chyba lávky. Tohle by totiž platilo jen za předpokladu, jak Anežka naznačila výše, že by všichni okolo vás neměli kroj, nebo alespoň oblek, aby se neřeklo. Anežka sice prohlašuje, že můj oblek by situaci opravdu nezachránil, ale i tak by to bylo lepší, než jen ponožky. Tedy chci říct džíny a nepromokavá bunda.
Nicméně pokračujeme v krasojízdě, oblečení-neoblečení. Na frekventovaných stanicích v centru už je celkem velká tlačenice a nástup do metra i vycházení ze stanice koordinuje relativně velký počet pracovníků dopravního podniku v reflexních vestách. Měli jsme pocit, jak nejedeme s předstihem, ale nejedeme. Hlavní třída poblíž zámku (i dál od něj) je naprosto zaflákaná, lépe řečeno silnice je úplně prázdná a ohrazená zábranami, okolo kterých se už teď z obou stran tísní zástup okrojovaných Norů a pár takových, jako jsme my. Nikdo si nechce nechat ujít průvod, co tudy za nějakých dvacet minut půjde (a půjde a půjde, po dobu dalších několika hodin), proto se sem konec konců taky vypravili! Všichni si přejou všechno nejlepší „ke dni“ (tohle přání lze aplikovat kdykoliv v týdnu okolo, každý ví, o jaký Den jde) a děti pískají na píšťalky.
Norové mají průvody z nějakého důvodu hrozně rádi, i když (zatím) nevíme proč. Možná někdy přijde na přetřes i ten prvomájový, nicméně na sedmnáctého je to průvod dětí. Každá základka ve městě do něj vypraví svou jednotku – jsou to hlavně malé děti, ale i větší a k našemu velkému údivu i puberťáci. Všichni načesaní, v kroji nebo v nedělním (pokud to nejsou maturanti, kteří jdou v montérkách, ale to je zase na jindy) a hrdě se nesou za doprovodu pochodových kapel s bubny a dechovými nástroji, které operují snad na každé škole a mají členy všech věkových kategorií. Neumím si moc představit koordinování českých školáků v průvodu, ale o ty norské si nikdo nemusí dělat starost. Pochodují tak profesionálně, jako by to byl školní předmět, a, jak poznamenal náš Air BnB hostitel, u kterého jsme na začátku bydleli a který jako učitel s dětmi v průvodu chodívá, zlobí jenom do té doby, než to začne. Jak se rozejdou, jsou jak v tranzu :) První jde nosič školní standarty na tyči, či jak to nazvat, která má dva až čtyři dlouhé provázky, kterými se balancuje ve větru. Ty pochopitelně nesou další dva až čtyři (symboličtí) „nosiči“. V roli hlavního nosiče se děcka střídají, aby nikdo nepřišel zkrátka. Následuje, asi podle věku dětí nebo rozpočtu školy, „vlajkový prapor“ (třeba dvanáct děcek v útvaru, která nesou velké vlajky) a spousta mávátek, nebo jenom spousta mávátek. Mají i různé léty ověřené vychytávky – třeba opasky s takovou kapsičkou, do které se dá zapřít konec tyče od vlajky, aby to děcka celou dobu unesly a zároveň se sjednotily.
Účelem průvodu, tedy kromě rituálu vykonání průvodu jako takového, je dojít po hlavní třídě před královský palác a tam na sebe zamávat s královskou rodinou. Celá sláva začíná okolo desáté a končí kolem jedné druhé odpolední, kdy se královská rodina zřejmě odebere do útrob zámku, aby zahájila kompenzační cvičení na zápěstí a bicepsy, které mají z toho mávání celé zkřečované, rozmasírovávajíce si tváře, aby se mohli přestat usmívat. Přemýšleli jsme, jestli je cílené nedělání průvodů něco typicky českého, nebo jestli u nás průvody dříve bývaly a lidi na ně chodili, protože chtěli, a ona pro mě osobně velmi dobře pochopitelná alergie na mávátka přišla až s komunizmem. To nevíme, protože jsme na to moc mladá písklata :)
Ceremoniál máme za sebou, tak co s načatým dnem? O tom vám poví zase Pavel. Samozřejmě cestou domů si ještě dáte tradiční párky nebo klobásky v housce nebo v bramborové placce a zmrzku (tu jsme si teda nedali, protože letos na to moc nebylo počasí, což samozřejmě Norům nevadilo). Podle různých zdrojů, co máme k dispozici, vyrazíte s přáteli na slavnostní oběd, nebo večeři (sleze se několik rodin a ještě v kroji nebo obleku si dál gratulují ke dni nad jídlem a šampaňským). No a komu toho ještě ten den bylo málo (což se z mladší generace stává hodně lidem), vyrazí někam pokračovat v oslavách a vyzkoušet, co všechno se dá v rámci té celostátní kontroly prodeje alkoholu zažít (a zažít se dá hodně, soudě podle zbytků oslav, co se dají zaslechnou ve městě, ještě když jdete druhý den ráno do práce).
Dovedete si představit, že byste šli s upřímným nadšením v srdci zapíjet třebas 17. listopad a vaši dobří přátelé by vám kvůli tomu nezačali shánět kvalifikovanou odbornou pomoc? Kdy byste se vy chopili vlajky a šli nadšeně oslavovat to, že jste Češi? Já s Anežkou jsme se shodli, že asi skoro nikdy. Pátrali jsme tedy alespoň v paměti, kdy to dělají ostatní lidi. Kdy jsme naposledy viděli českou vlajku v ulicích, jak ji někdo hrdě třímá? Ano, když byl hokej. A kdy předtím? Když ji nesli v průvodu neonacisté…
Žádné komentáře:
Okomentovat